Pogy i samolepky


Pogy
Zmínili jsme je už v úvodu, a pro mnoho i dnes zůstávají jedním ze symbolů jejich povinné školní docházky. Pogy, malé žetonky vyrobené z levného plastu nebo kartonu. Daly se jen tak sbírat, ale většina z nás s nimi hrála jakousi verzi hospodské hry s tácky, kdy se z komínků postupně jeden za druhým sestřelovaly žetony tak, aby se z rubu otočily na líc. Hrálo se všude. O přestávkách, po škole, na hřišti, kdekoli kde byl kus rovné plochy. Kdo uměl, byl král, a skoro v každé třídě se našla jedna „cool“ holka, která dokázala porazit kohokoli.
 samolepky do kuchyně.jpg
Nálepky
Jestliže u pogů bylo sbírání spíše vedlejší aktivitu, u nálepkových alb to byla alfa a omega celého procesu. S každým zvoněním se utvořily po celé třídě skupinky, s jejichž překřikováním by si nezadali kdejací trhovci. Zuřivě se smlouvalo, domlouvalo, licitovalo i dohadovalo. Nejcennější byly trojrozměrné samolepky, a pak také ty s plyšovým povrchem. Za ty se dávaly i tři normální. Nálepková alba také nejspíše stála za dnešní potřebou mladých lidí polepit si samolepkami každý volný povrch, zejména pak horní stranu našeho laptopu.
 obličej furbyho.jpg
Beyblade
Mírnější verze kohoutích zápasů. Káču mrskali už naši dědové, ale generace devadesátek dovedla tuto zábavu k dokonalosti s plastovými příšerkami. Ty se skládaly ze samotné plastové káči, a pak z dlouhého plastového pásku. Ten se nasadil dovnitř, rychle se zatáhlo, a čí beyblade zůstal v aréně poslední stát, to byl vítěz. Oficiální hračkovou plochu měl sice málokdo, ale to vůbec nevadilo. Stačilo vytáhnout jeden šuplík, nebo naskládat pár učebnic, a už se za hlasitého „Tři, dva, jedna, roztočte tóóóó“ mohlo hrát.
 žlutý Furby.jpg
Furby
Náš sen a noční můra naších rodičů. Elektronická hračka připomínající sovu, která vydávala nesrozumitelné zvuky, propukala v náhlé výbuchy zpěvu, a podle nepotvrzených legend ji bylo možno naučit mluvit. Její malou obdobu z McDonalda měl svého času každý.

Pogy i samolepky
Ohodnoťte příspěvek